Igor v obrazech

Tak vzhledem k tomu, že jsem filmař a občas píšu scénáře, dovolím si toto vyprávění, tuto odpověď, rozdělit do takzvaných filmových obrazů.

Obraz první – šťastná rodina. Pamatuji ještě chvíle prchavého štěstí. Jako dítě bydlím sice s matkou v malém panelákovém bytě na Zahradním městě a otec je rozprostřen na Vinohradech mezi svými obrazy a klavírem v bytě u babičky Emilky, své maminky. Říkají mi Igorek a jsem rozmazlované a piplané dítě. Vybavuji si na stole narozeninové dorty se dvěma třemi svíčkami, které Igorek, středobod světa, sfoukává z klína své maminky, krásné blondýnky.

Obraz druhý – jistoty se rozmazávají. Životem lehce zmučená, avšak stále krásná a charismatická matka spoustu běžných věcí nezvládá. Sama se uskromňuje, vše dává dětem. I když jsme velice chudí, míváme se setrou často pomeranče, banány, dokonce i ty řízky máme. Pořád se u nás škrábou brambory. Celé dětství jako kdyby matka škrábala brambory! Krom toho ve mně pěstuje lásku k umění a tvrdě procvičuje mé verbální schopnosti, musím jí třeba dopodrobna vyprávět zážitky ze školy. I kolik jsem snědl knedlíků k obědu! A vše s použitím přímé řeči!

Obraz třetí – víkendové rodičovství. Matka otci před svatbou musela slíbit, že jejich manželství bude spíše duchovní. Jenže pak jsem se narodil já a o šest let později sestra. … Otec dojíždí jen na návštěvy. Matka postupně ztrácí sluch, miluje otce, ten však nadále žije svůj bohémsky život u maminky, skládá hudbu a maluje obrazy. Rodiče spolu vedou hodinové telefonické hovory, čtou si navzájem úryvky z Dostojevského a Thomase Manna. Malý Goreček to poslouchá…

Obraz čtvrtý – rozvod. Táta moji mámu miloval, ale celý život mu unikala. Nakonec se rozvedli. Mám v sobě zející ránu v podobě nepřítomností mužského principu v dětství. Až kolem čtyřicítky mi to došlo. Dodnes si rozumím víc se ženami, než s muži. Umím se jim vlichotit, zalíbit se, protože vím, jak na ně. Až teď v sobě začínám bolestně upevňovat mužské prvky osobnosti.

Obraz pátý – mladý zlobivec. Je mi patnáct, šestnáct, panuje  hluboký socialistický totáč a já si nechávám narůst dlouhé vlasy, jsme takzvaní somráci. Poznávám svět prostřednictvím hospod, nalévám se pivem, chodíme ke Flekům, k Vejvodům a ke Štice. Při návratu domů převracíme popelnice, skáčeme po autech. To je náš boj se systémem. Přes týden jsem hornickým učněm na Kladně (elektromechanik důlních strojů a zařízení – ale dají mi maturitu!) a o víkendech se ztajeným dechem flámuji v Praze.

Obraz šestý – nový byt, modrá knížka a FAMU. Odstěhoval jsem se z toho šíleného bytu na Zahradním městě do Strašnic a podařilo se mi vyhnout se vojně. Využil jsem totiž svého vědomí bolesti světa, své přecitlivělosti, a přesvědčil vojenské lékaře, že já se k hlavním nehodím. A konečně jsem se dostal na filmovou fakultu.

Obraz sedmý – točím filmy. Na FAMU jsme silný ročník: Hřebejk, Zelenka, Jarchovský, Martina Zbořilová nyní Formanová a další. Začali jsme profi pracovat už za studií. Já měl štěstí a rychle na sebe upozornil. Udělal několik televizních filmů, například Velmi uvěřitelné příběhy pro ČT, z nichž povídky SILÁCI, SOUSTO nebo ŠTĚDRÝ VEČER PANÍ HŮLOVÉ si diváci citovali. Čekalo se, že brzy bude na pořadu dne „velký Chaunův film“. Jenže místo toho se otevřela jiná schránka mého života, schrána duchovního hledání.

Obraz osmý – hledání Smyslu. Od malička jsem cítil zvláštní smutek z nedostatečnosti života. Neuměl jsem si ho vysvětlit. Po revoluci se objevily knížky o buddhismu. Fascinoval mne ten geniální milovaný Buddha Gautama – on to před dvěma a půl tisíci lety už všechno popsal, pocity nedostatečnosti, které jsem zažíval i já, už. Ulevilo se mi, že s v tom nejsem sám. Propadl jsem buddhistické filozofii a nauce, která nás učí jak ovládat vlastní mysl, a to, jak dosáhnout rovnováhy.

Obraz devátý – Cesta do Indie. Odjeli jsem s malým štábem do Indie, kde jsem se setkal s tibetským dalajlámou a kde jsem vypátral i tajně meditujícího Richarda Gereho. Dovezl jsem materiál, ze kterého jsem sestříhal tříhodinový film. Na lidi hodně zapůsobil. Myslím, že jsem si jím kdesi „nahoře“ umazal kousek špatné karmy.

Obraz desátý – Bůh existuje.  Na začátku třetího tisíciletí jsem odjel do amazonského pralesa. A s tamními domorodými lidmi jsme měsíc a půl meditoval, modlil se a zpíval v rámci rituálu Santo Daime. Během až čtrnáctihodinových meditací se propojovaly mysle stovek zúčastněných lidí, otevřenými hlasy a srdci volali anděly, panu Marii, Ježíše. Poprvé v životě jsem uviděl zázrak. Totiž – co je za zrakem. Totiž, že tyto vznešené a láskyplné bytosti kdesi ve vesmíru opravdu existují, aby nám pomáhali, dávali lásku – a přijímaly ji od nás pomocí vroucích modliteb. Nutilo mne to k pláči i k smíchu – bytosti a energie přicházely a ukazují lásku, krásu, nádhery našich životů, zlatavé srdce Boží milosti, která nás sem poslala. Byla to strašná síla, kterou jsem cítil.

Obraz jedenáctý – kulhám, ale vidím. Od té doby jsem jiným člověkem. Pořád umím dělat strašné chyby, umím se opít, umím se zničit smutkem či depresí, ale vždy se zvednu. Protože VIDÍM, že život má mnohem větší hodnotu a mnohem vyšší zářný cíl, než si uvědomujeme. Od té doby mám Světlo v dáli před sebou, které zve, které vábí, které pomáhá. Pláču, jen když to říkám. Tolik je v něm Lásky a Naděje. Je to světlo pro všechny živé bytosti.

Obraz dvanáctý – sláva a peníze. Mě už nezajímá ani jedno ani druhé. Ne více než v potřebné míře. V některém z minulých životů jsem byl asi hodně bohatý a dodneška mne mají peníze rády. Ale už se mi nechce ztrácet čas jejich nadbytečným vyděláváním. A sláva? Zažil jsem ji v „homeopatickém množství“, jsem celebrita třetí kategorie: většinou připadám lidem povědomý, ale nevědí, kam mě zařadit. Spolužák z vojny. … Pokud jsem se měl „proslavit“, myslím, že abych měl prostor v médiích i takovouto řeč o Bohu a jeho Lásce. S pokorou to přijímám – a konám. Není jiné cesty.

Obraz patnáctý – současnost. Jsem teď ve fázi „čištění“, zbavování se balastu, který jsem v sobě a kolem sebe nahromadil. Sbírám energii k normálnímu žití a tvorbě. Oboje je náročné. Naučili nás ve škole spoustu zbytečností – třeba v Občanské nauce. Ale jak uchopit dar jménem Život, jak ho žít a milovat, to nám neřekl nikdo. 

Obraz čtrnáctý – epilog. Už se nechci vyvazovat ze závazků. Konečně mi došlo, že tento svůj život, se svými povinnostmi, máme žít tady a teď. Nejsme na to sami. Astronomové a fyzici se pletou, když tvrdí, že jinde život není. Mají vnímáni omezeno touto dimenzí. Ten fantastický vesmírný život začíná půl metru nad naší hlavou. Tam už to pěkně sviští. Miliony různých království, jsou tam duchové, víly a andělé, naše ochranné bytosti. A záleží jen na nás, nakolik dokážeme svůj aparát – vědomí, srdce a intuici – nechat zaznít ve vesmírném souzvuku radosti ze společného bytí.

 Navštivte náš
video kanál
 Gosch aTV1
Přes 2 200 videí!
123 tisíc odběratelů!
60 milionů zhlédnutí!

Děkujeme, že přicházíte
nabrat inspiraci a posilu!