Igor pro Meduňku - Chaunův kosmický ementál

ROZHOVOR S REŽISÉREM  IGOREM CHAUNEM

Režisér Igor  Chaun (43)  je člověk mnohovrstevný.   Lidé političtí ho znají jako jednoho ze studentských vůdců z roku 1989 a  autora dokumentů o Václavu Klausovi a Václavu Havlovi. Milovníci napětí jako režiséra řady detektivních a tajemných příběhů.  Hudební fanoušci mohli vidět  jeho dojímavé dokumenty o životě Mikiho  Volka a Idy Kellarové. Účastníci filmového festivalu v Karlových Varech a přátelé obdivují  jeho obrazy. Napsal  tři knihy. Zájemci o věci mezi nebem a zemí mohli vidět v České televizi řadu jeho duchovních dokumentů, třeba Skutečný svět?; Tibet dalajláma, poselství anebo jeho třídílný  dokument Cesta do Indie, kde  představuje i peripetie svého setkání  s  tibetským dalajlámou. Právě teď hledá Igor nový životní směr a otevírá našim čtenářům zajímavou nabídku pomoci.  

Chaunův kosmický ementál

+ Igore, v Meduňce už vyšlo tvoje sdělení, že nabízíš  našim čtenářům KONZULTACE ŽIVOTNÍCH SITUACÍ.  Co to znamená? Není to jen originální pokus režiséra o sběr zajímavého materiálu?

Je to další etapa na mé cestě. Nápad se objevil v Brazílii před čtyřmi roky, při meditaci v pralese. Prostě přišel. Včetně toho konkrétního názvu  Konzultace životních situací. Počkal jsem čtyři roky, váhal, jestli jsem už dost čistý, zralý. A také pokorný. Upřímně řečeno, připadal jsem si jako v té staré české komedii o věčném studentovi, který si nevěří, že už může jít na zkoušku, až ho přivedou do kabinetu  plného učebních pomůcek, kde si popovídá s profesorem a ke svému údivu zjistí, že tím složil zkoušku. Nechci už otálet. I já jsem cítil, že musím sebrat odvahu a udělat ve svém životě další krok. Využít zvláštní schopnosti empatie, kterou mám od dětství a kterou  má podivuhodná matka ještě záměrně rozvíjela. Využít schopnosti vnořit se do druhého člověka a jeho očima vidět problém. V pralese se probudily ještě nějaké další věci, byl jsem z toho hodně užaslý.

+ Myslíš,  že tě budou lidi brát jako režiséra, který se zajímá o lidské osudy, nebo jako jednoho z dalších poradců či  léčitelů?  A myslíš si, že na to máš kvalifikaci?

Ale vždyť já se za žádného léčitele ani gurua nepovažuji. Prostě jsem jen ve svém životě udělal další krok. Vždyť já na to studoval až doteď!   Dramaturgie příběhu lidského života na FAMU, dvacet let natáčení filmů, cestování, setkání s řadou duchovních osobností, kurzy meditace, pak v Jižní Americe pralesní šamanské rituály -- a vždy jsem se přitom setkával s lidmi hledajícími a nalézajícími. Já sám jsem hledač. Prošel jsem cestu od buddhistické vipassány až po objevení křesťanských hodnot a konkrétních bytostí Ježíše a Panny Marie. S  úctou a pokorou jsem odvolal své předchozí přesvědčení, že křesťanství je již nefunkční, to jsem měl spojené především s chybami katolické církve,  inkvizicí atd. Kupodivu až; v brazilském pralese jsem pochopil, že jsou to hodnoty skutečné a je možno se k nim obracet s vroucí prosbou o pomoc. S modlitbou, s poselstvím lásky. Odrážejí to jako křišťálovým štítem a vracejí zpět v podobě léčení a pomoci. Proto sbírám odvahu a čistotu být jejich pomocníkem v pozemském rozměru. Co odtamtud dostanete, máte přirozenou touhu předat dál. Pocítit jejich energii je fascinující.  

+ Co tedy konkrétně nabízíš čtenářům Meduňky?

Chci dát potřebným lidem dar,  službu  nebo pomoc. A to  zdarma.  Kdo bude chtít, může přispět na provoz. A nabízím to, co sám potřebuji. Tedy upozorňování na spirituální rozměr našich existencí, na skryté důvody životních událostí. A taky něco, čemu v nadsázce říkám AKTIVACE VÍRY. Protože někdy jsme vážně zabednění a odmítáme si jednoduše přiznat, co už víme, neboli poskládat mozaiku do výsledné informace. Někdy je třeba duši pohladit a jindy s ní  naopak trochu zatřást. Protože když to člověk nezvládne sám, pak udeří osud. Někdy se mi  i daří rozeznat konkrétní události v minulosti, které se teď projevují nějakým traumatickým způsobem nebo v opakujících se  negativních vzorcích chování. Ale to není to hlavní. Hlavní je být bdělí a vážit si každého okamžiku života. Ale má nabídka, to je jen tekoucí kapka v proudu snahy všech ostatních. Možná jsem se dříve tak trochu schovával před lidmi i před sebou za to, že jsem režisér a točím duchovní filmy. Ale teď jako by nastal čas hovořit přímo a třeba i nabídnout možnost konkrétní pomoci.  Hlavní je nastavovat zrcadlo. Naslouchat člověku a nabídnout mu možnost, aby se spatřil jako spirituální bytost s konkrétním posláním a  osudem.  Nic neslibuji. Jen nabízím rozhovor a možná rozfoukání pohasínajícího plaménku naděje a víry. Jednoduchou připomínku, jakého jsme to zde na Zemi účastni zázraku -- díla Stvořitelova. Když jsem se před časem dostal do brazilské džungle a v dřevěném kostele na návrší trávil čas s domorodci zpěvem krásných duchovních písní, začalo se mi to konečně všechno propojovat. Pochopil jsem, jak důležitá je služba ostatním. A přestal jsem rozlišovat, zda to dělám filmy nebo osobním kontaktem, povídáním. Odvážil jsem se přidat k těm, kteří chtějí svým bližním předávat dál tu úžasnou Pravdu o skryté skutečnosti světa a vesmíru, o nádherné existenci Boha a skvělých vyzařujících bytostí nebeského dvora.

+ A jak jsi na tom ty sám? Vnímáš to, o čem hovoříš, neustále?

To ne, musím se na to soustředit, ale když se snažím, ten Zázrak si uvědomím. Ale  nejde jen o to být neustále kdesi UŠLECHTILE NAHOŘE. V běžném životě se naopak učím být zakotven v realitě a vnímat své lidské povinnosti TADY jako základní a prvotní. Dříve jsem podezříval ty, kteří mne varovali ať to nepřeháním se svými extatickými výlety při meditacích a ať se ukotvím, že mi to prostě nepřejí. Nebo závidí! Jak by mne přece jinak mohli varovat před něčím tak úžasným? Před občasným nakukováním do vyšších sfér, k laškovnému nahlédání podivuhodně škály bytostí, jimiž je VESMÍR zabydlen? Posléze jsem to pochopil. Ano, kdybych měl pobývat tam, narodil bych se TAM. Ale já byl zrozen sem. Musím tady odmakat svůj život, své sklony k malomyslnosti či morálně volní propady. Zde se musím naučit konat a žít. A pak mohu, případně, cestovat i směrem vzhůru a přinášet informace ku prospěchu bližních i svému. Neboli prostě pomáhat.

+ Jsi známý tím, že o svých duchovních  zkušenostech otevřeně hovoříš.  Není na místě spíše cudnost? Nebo jistá opatrnost?

Cudnost je bezesporu na místě, protože o čem hovoříme je patrně největším tajemstvím našich životů. Na druhou stranu, musíme si předávat zkušenost, povzbuzovat se. Je pravda, že každý musí zvládnout především ten svůj život, svůj osud, ale ZÁCHRANA je věcí společnou! Proto nalézám opakovaně chuť i odvahu o tom hovořit.

+ Co je pro tebe největším dobrodružstvím?

Okamžik, kdy pozemské vědomí člověka pochopí, že jeho sídlo není tady a není smrtelné, ale je tam, kdesi v lůně vesmíru, a že je nesmrtelné.  Okamžik, když jsem pochopil,   že vše je naopak a jevy ve hmotném světě mají své prvopříčiny ve světě energií. Když mi došlo, že HMOTA je vlastně tak trochu pro prvňáčky – tak to jsem si,  s prominutím, téměř sedl na zadek. Byl jsem ale odvážný a posílal zvídavé vědomí všemi směry. Rozválel jsem je jak těsto na francouzskou palačinku pěkně dotenka a vysílal do nejzazších koutů vesmíru. Co jsem viděl bylo neuvěřitelné. Jako bych zahlédl, kterak mudrci a svatí, a také všichni velcí léčitelé, dokáží opravovat chyby ve hmotě a světě zrozených bytostí správným zásahem v energetickém prostoru, jakousi operací a napravením kosmických karmických uzlů. Osvícená bytost to mentální manipulací TAM dokáže opravit a na naší úrovni se to pak jeví jako ZÁZRAK, vyléčení. Je málo těch, kdo to umí, protože k tomu je zapotřebí Božího svolení a také velké osobní čistoty a zralosti. My ostatní prostě nemáme dostatečně umyté ruce na takové kosmické zásahy. Ale na druhou stranu to  byly výjevy velmi radostné, protože mi ukázaly, že celý ten SYSTÉM funguje jako CELEK. Několikrát jsem se doslova zalykal pláčem a jednou i dokonce vyl vzhůru ke hvězdné obloze, nedalo se to ovládnout. Bylo to mé přihlašování se do systému, byla to má zpráva Stvořiteli: „Ano, pochopil jsem to, děkuji ti, že jsem to mohl zažít, že z tvé vůle dýchám a žiju.“ Na okamžik jsem nahlédl tu neuvěřitelnou Boží milost, která umožňuje, že zde můžeme být.

+ Tvůj  popis pralesní meditace jsem četl na internetu pod názvem Několik poznámek na téma Láska. Lze říci, že jsi uvěřil v Boha až po těchto zážitcích?

Já vždy věděl, nebo spíš tušil, že tenhle svět nemůže fungovat sám od sebe. Že něco za tím je. Ale léta devadesátá jsem krom hektické práce prožil v pokorné meditaci buddhistické, a tam není cílem hledání Boha, ale zklidnění mysli. A pak, v amazonské džungli, se to stalo. O čem jsem dříve četl, teď jsem žil. S úžasem jsem zjišťoval, že mohu své vědomí v tichu meditace vyslat do nejvzdálenějších koutů vesmíru, komunikovat s jinými civilizacemi, setkávat se s naprosto odlišnými bytostmi a v úctě je pozorovat nebo od nich přijímat radu, pomoc či ochranu. Věci, které se děly, nebyly nějaké výmysly, ale konkrétní jevy, které měly  dopad na fyzické úrovni mého těla v podobě třesů, léčení, zření a podobně. Nejel jsem do pralesa naprogramován, že to „chci spatřit“. Nikdy jsem se o šamanství nezajímal. O to jsem byl překvapenější. Nastal jakoby proces rozpomínání, vše mi to bylo nějak povědomé, střídavě jsem se smál, žasl nebo plakal. Ale uklidnilo mne, když jsem si uvědomil, že tohle může zažít každý člověk. Učili nás ve školách spoustu věcí, ale tohle nám nikdo neřekl.

+ Nechystáš se o tom natočit film?

Ne, chci to žít. Když nabízím konkrétní službu potřebným lidem, i já se tím učím. Když jsem byl v Brazílii, ucítil jsem, jako by  po každé myšlence na Lásku, na Boha, zůstala vyvrtaná díra ze země směrem vzhůru. Jako v ementálu. Mám chuť říkat lidem:  pojďme svými myšlenkami společně provrtat zemi i oblohu v jeden velký KOSMICKÝ EMENTÁL lásky. Nemáme co ztratit a kromě vlastního strachu se nemáme ani čeho bát.

+ Kosmický ementál. Konečně tvoje typická legrace. Až dosud jsi byl při našem povídání moc vážný.  

Miluju humor. On je přítomný i ve vyšších sférách.. Tam nahoře se někdy také smějí a dělají nám i malé neplechy. Ale život sám, jako takový, to opravdu žádná legrace není. Někdy mi přijde, jako bychom měli v rukou poklad, o němž  nevíme, nástroj, jenž většinou neumíme používat. Do auta nesedneme bez řidičského průkazu, ale do života jsme vrženi, aniž by nám někdo řekl, jak udržet volant. Proto tolik karambolů, bolesti. Ale jak se jim vyhnout,  to se ve škole neučí. To mne fascinuje, čím vším se lidská mysl zabývá, co vše se v naší západní civilizaci „seriózně vyučuje“, ale kde zůstává život sám? Navrhl bych nový předmět. Jako byla dříve na školách OBČANSKÁ NAUKA, ve které jsme se učili o jednotě komunistů a o socialistické internacionále, teď je třeba učit malé lidi už od začátku o Vyšší pravdě, o propojenosti a solidaritě všech lidí, ano, o lidské INTERNACIONÁLE BRATRSTVÍ a sounáležitosti. Jejda, to by byly osnovy. … Ale možná tomu tak brzy bude. Možná tohle otevřené vnímání a schopnost přímé komunikace s vyššími sférami bude brzy mít polovina lidstva. – No, odvážná předpověď. Ale laskavá a plná naděje.

+ Měl bys na závěr vzkaz pro čtenáře Meduňky?

Že to nikdy nesmíme vzdávat. Nesmíme. Ten dar života je příliš velký. A souvislosti příliš závažné. I když jejich horizont zrovna nedohlédáme.  Protože dokud dýcháme, pořád je šance. A nejsme na to sami. Všímejme si symbolů a nápovědy, jsou blízko – a možná i milující ochranné bytosti, stačí jen na ně pomyslet. Jen je k sobě připustit, jen to zkusit. Zkusme to. Tohle je i jejich svět. Proto nám chtějí pomoci.

S Igorem Chaunem rozmlouval Tomáš Koloc

 Navštivte náš
video kanál
 Gosch aTV1
Přes 2 200 videí!
123 tisíc odběratelů!
60 milionů zhlédnutí!

Děkujeme, že přicházíte
nabrat inspiraci a posilu!