MYSTÉRIUM ZJEVENÍ V MEDJUGORJE - osobní pohled
Igor Chaun, 15. 5. 2014

 

Přátelé, chtěl bych se s vámi podělit o pár dojmů z cesty do bosenského Mudjugorje. Překvapilo mne to. Překvapila mne síla místa tohoto Mariánského zjevení. - A povím to rovnou: MYSTÉRIUM EXISTUJE. Je vskutku něco tajemného mezi Zemí a Nebem, je vskutku nějaký úradek mezi Bohem a člověkem, a na některých posvátných místech Země jsme k jeho pochopení blíž. Nečekal jsem, že na mne síla místa tak zapůsobí. Myslel jsem si, vskrytu, že to po frajersku "zvládnu", projdu tím, prostě se pomodlím, nafotím to a hurá domů zase za svými úkoly. Ale přepočítal jsem se, jako už mnohokrát, když jsem si myslel, že na "duchovní cestě" si to můžu "naplánovat", dopředu promyslet a určit... Uf! Vše bylo jinak… A já se nestačil divit, jak mračna chmur odplouvají a rozpouštějí se, ale na jejich místo se vyjevují a vyplavují mé staré bolesti…

Přátelé, velmi vám doporučuji cesty na podobná místa.

Ať můžete zažít to ztišení, vnímání, pozorovat co se děje VENKU i UVNITŘ. Protože „zvenčí“ si nejprve řeknete: Co to má být, ty sádrové sošky? Tomu se mám klanět…? To jste ještě ve středu města, které je zahlceno obchůdky s levnými suvenýry, ba až kýči… A pak se dostáváte na místo zjevení, a pomalu jihnete… Místem zjevení je skalnatá hora Podbrdo s ostrými kameny, po kterých je obtížné vyjít vzhůru, navíc v palčivém vedru… Jste fascinováni tím množstvím lidí, kteří přijíždějí z celého světa a kráčejí, ba někdy se i šourají, krkolomnou cestou k místu Zjevení, jste dojati tou vroucí modlitbou, kterou jim čtete z úst, těmi slzami úlevy a předávané bolesti Vzhůru, když se dotýkají nohou Kristovy sochy, když pokládají čelo k nohám sádrové Panenky Marie... - Jste dojati stářím, vetchostí a nemocemi některých poutníků, a sálajícím z nich odhodláním, které je, jak vidíte, větší než to vaše...

Hluboce se zastydíte, za své stále ještě mládí, za svou sílu, za své možnosti - se kterými děláte tak málo... Tak málo, že jen vy opravdu víte, kolik málo...

Ale to už se vlastně díváte dovnitř. Do svého nitra, kam jste přirozeně a plynule obrátili zrak. Vidíte v sobě zmatek, chaos, proklamovanou víru, ale oproti ní lenivost a skryté pochybnosti o sobě. - Pláčete, nasloucháte - JSTE.

Hluboké pohnutí ve mně nastalo, když se nějaká skupina rozprostřela na kamenech kolem Krista, už nahoře na vrchu Podbrdo, v místě zjevení v roce 1981, a začali ti poutníci zpívat v angličtině, že Ježíš je náš pán, že je mocný, že je náš učitel... Zpívali to stále dokola, a mně se oči - srdce - plnily slzami. Seděl jsem opodál, jakoby cudně na jednom ostrém kameni, ani nedutal, ani popruhy kamer a stativu jsem ze sebe nesundal, abych nerušil, byl jsem jak zkamenělý, nasával radost a sílu té skupiny, pomáhal jim na dálku, bral si i dával. Pak přišla ke kříži stará vetchá Filipínka, sotva došla, klobouček bílý, deštníček proti prudkému slunci, a jak se dotkla nohou ukřižovaného Ježíše, začala tak strašně plakat, taková bolest se z ní vyhrnula, ale i úleva, že to dokázala, že přes půl světa jela a že je opravdu na tom svatém místě v daleké Bosně ... a to na mne zapůsobilo jako mocná vlna, protrhlo to hráz mých posledních zábran, a já se rozplakal naplno a úlevně a bolestně, protože já bolest mám a vnímám od dětství - bolest žití, bytí, lidské nedokonalosti, nedokonalosti tohoto světa, a především nedokonalosti své...

Tak jsem tam seděl na kameni, ta skupina opodál zpívala, že Ježíš je mocný a velký učitel, a Filipínka se ostrými skalisky ztěžka probíjela zpět dolů ke své skupince, také měli deštníčky, a já ještě chvíli poseděl a plakal. Bylo to silné, krásné, mocné...

Po návratu se mi stalo, ne jako kdybych byl lepším člověkem, ale jako kdybych byl horším člověkem. Na chvílí jako kdyby druhá strana přihlásila se o slovo a chtěla mne "potrestat" za odvážný a nečekaný úkrok ke Světlu. Projevilo se to malostí, pochybnostmi, stavem zoufalství, nicoty, malomyslností. - Až zopakování si základních pravd a vědění toho, co už vím, mi pomohlo se "vrátit"...  Zase jsem si uvědomil, jak těžká a dlouhá cesta je to - stát se "lepším člověkem". 

A přece se o to budu snažit... 

A ještě dodám, že toto mystérium je skutečné, jakkoliv nelze pojmout rozumem nebo současnou vědou. Shodli jsme se s milými přáteli na cestě, s Lucií, Maruškou i Honzou, že není podstatné, zda tam Panna Marie byla „tehdy“, v roce 1981, zda ty děti říkaly pravdu, protože TEĎ tam už Panna Marie JE! Vymodlena, vyprošena, a její síla se dostavila a uzdravuje, omilostňuje a léčí… Hluboce dojímá a otevírá vnitřní - a běžně skryté - vrstvy člověka, člověčenství, a naplňuje srdce poutníka Láskou. Ale i bolestně nastavuje zrcadlo pravdy o vlastním dosaženém stavu a lidském a duchovním poznání… Toto MYSTÉRIUM, tuto zkušenost, je třeba zažít. Nepodaří se to možná každému a ne hned. Je třeba pro to zrát. A to nehovořím o plakání na kameni pod křížem, které jsem tam zažil já, ale o skutečném duchovním uchopení - které už konečně snad přinese pevnost konání, myšlení i víry. VÍRY, která se mění ve vědění, v JISTOTU… A ve schopnost lépe a více BÝT ČLOVĚKEM. S využitím možností, daných Stvořitelem. 

Ale krom popisovaných dějů niterných se odehrála i krásná setkání sociální. S knězem Martinem Sedloněm z Plasů u Plzně, který vedl mši v kapli vedle kostela sv. Jakuba na náměstí v Medjugorje a se kterým jsme pak venku měli nádherný rozhovor o víře, církvích a humoru! (natočeno na video). A pak - díky aktivitě Lucie, která při své nevyčerpatelné energii ani na nejposvátnějším místě nedokáže být zcela v klidu :-) - jsme se na vrchu Podbrdo seznámili s Monikou ze slovenské Oravy. Krásná silná žena, ač věkem téměř už sedmdesátiletá, tak duchem mladice, seděla dojatá na kameni poblíž sochy Panny Marie a vyprávěla nám zářivě o své klinické smrti a o schopnosti vidět od té doby anděly. (Natočil jsem s ní video). A také o tom, co je v životě důležité. - A já si uvědomil, že i tato setkání jsou radostí, klenotem a ovocem, jež vroubí poutní cesty… Účinek naší cesty byl umocněn i tím, že jsme při průjezdu Rakouskem pobyli u milé a půvabné Gošárnice Aničky a „jejího“ skvělého Horsta (překřtili jsme ho na Buddhu pro jeho absolutní vyrovnanost a zálibu v pohledu do deštěm zalévané zahrady :-)), a s jejich pomocí objevili v Grazu hrob mystika a vizionáře 19. století Jakoba Lorbera. (Natočili jsme.) Bylo to pro mne velmi silné, velmi… Na fotografii se překvapivě usmívám. Kupodivu jsem tam cítil radost, naději a smíření, nikoliv "bolest a žal". Při odchodu ze hřbitova jakoby mne udeřila síla do zad a já se musel pár kroků vrátit, a skryl si tvář ve dlaních, opřený o sloup hřbitovní brány, abych neupadl… Znělo mi v uších doslovně, jako kdyby pozdrav a vzkaz od Jakoba, jeho poznání, jímž se řídil: "Musíš vše odevzdat, aby ses mohl vskutku radovat. Už zaživa zemřít, dát Jemu vše, Jemu odevzdat, jen tak dokážeš dobře sloužit a svobodně žít…" Uf...

Cestu nám obohatila ještě další dvě krásná Mariánská místa. Jedno v rakouském Mariazell, kde je silné poutní místo a chrám, a na závěr cesty pak ve slovenských Mariankách u Bratislavy milované mé Mariánské údolí, které jsem před pár lety objevil díky Kataríně… 

Vždy se najdou jedinci lidského rodu, kteří budou takováto místa, zážitky, neřku-li pokusy o psané sdílení, různě pitvat, zkoumat nebo dokonce se jim vysmívat. Problém je v tom, že tato má popisovaná zkušenost pochází z jiného druhu LIDSTVÍ, z jiného typu vnímání, než jaké užíváme pro běžnou orientaci v našem "hmotném světě". Ale je důležité říci, že tato intuice je také regulérní součástí naší lidské výbavy, naši "lidské výzbroje" pro pobyt tady na Zemi, a že přináší poznání a informace, které jsou neuchopitelné, obtížně předatelné, ale v důsledku skutečnější, mocnější a trvalejší, než mnohé "hmatatelné“ v rámci moderního světa a současné vědy…

A tak to opět risknu a tohle malé sdílení posílám do světa. Pro těch pár jisker pochopení a posílené naděje, pro těch pár chápavých úsměvů, pokývnutí, která možná v někom z vás také způsobí... - Protože, vlastně jen dávám, jak jsem "koupil“. A já na téhle Cestě na Mariánské místo v Medjugorje nakoupil a pochopil opravdu moc. Včetně své slabosti, ale i včetně svých možností…

Cesta do zlaté brány vyššího duchovního poznání je otevřena. Záleží jen na nás.

A pro jistotu dodám, nenechte se zmást tím, že podobná místa jsou zároveň turistickými atrakcemi. Pro vnímavého to sílu a smysl místa nepřebije! A nenechte se ani zmást nebo odradit tím, že podobná místa provozují nebo spravují církve… Klidně na chvíli zapomeňte na všechny "instituce", protože ty jsou jen prostředkem, dočasným nástrojem pro některé, kteří to potřebují. Co můžeme zažít a pochopit na Svatých místech, v kontaktu s živým odkazem světců, duchovních Mistrů a učitelů minulosti, je velmi osobní, velmi privátní zážitek, který vždy byl a bude JEN MEZI VÁMI A BOHEM. Církev je nástroj a mnohým může pomoci. Ale nakonec stejně sami za sebe před tváří Boží staneme. Tak je dobré si to uvědomovat už teď. A občas se na to připravovat…

Děkuju, Igor 

Některé odkazy:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Me%C4%91ugorje#Zjeven.C3.AD_Panny_Marie
http://www.verite.cz/
http://www.medjugorje.ws/cs/



Kontakt

GOSCHA spolek

Pukšice 16
Uhelná Příbram
582 82 Golčův Jeníkov
IČO: 22769056
DIČ: CZ22769056


Igor Chaun
Šárka Hudečková
Lucie Scantlebury
Veronika Pěkná